Naši loupežníci.
Přesně 2 roky a 2 měsíce od sebe.
Je to brzy a nebo akorát?
Když jsem Marjánku čekala,
jistí příbuzní mi tvrdili, že to bude na palici.
Prý se z toho nervově zhroutím a chůva bude nutná.
Že jsou tedy na mne zvědaví a žádostiví, jak to jako zvládnu ...
(Tohle nikdy žádné těhotné neříkejte, jinak vás bude chtít zakousnout!)
Žádné hroucení se nekonalo a nekoná.
I když únava byla, je a nejspíše ještě dlouho bude přítomná.
K mému velkému překvapení jsme se coby větší rodina
velice rychle sžili a domácnost si našla vlastní a zcela nový rytmus.
Tím nechci tvrdit, že vše bylo růžové.
Však to maminky ne-jedináčků znají
Přes to ....
Jsem šťastná!
Nikdy bych neměnila.
Loupežníci se mají rádi.
Žádné žárlení.
Toníček přijal Marjánku tak,
jako by s námi byla odjakživa.
S naprostou samozřejmostí a láskou.
A Marjánka?
Jak může, tak je u Toníka.
Kéž by jim toto vydrželo až do konce života.
Mají jeden druhého.
To je to nejcennější, co jsme jim mohli dát.
♥
OdpovědětVymazatKrásné:-) Já mám chlapečky rok a půl od sebe:-) Mladšímu je teď sedm měsíců. Také věřím, že to budou jednou skvělí parťáci! Jak píšeš, žádné žárlení se nekoná, starší to bere jako samozřejmost... Ke dvěma starším bráškům by se mi líbila ještě jedna parťačka:-)
OdpovědětVymazatBudou to parťáci do nepohody, to je príma :) A kdo ví, třeba se povede a přibude do rodiny i ta slečna. Ač má Toník Márinku velice rád, tak už nějakou dobu prosí o brášku ... tak uvidíme, co přinese čas :)
VymazatTak toho brášku budete muset Toníkovi "co nejdříve" splnit:-)
OdpovědětVymazat