... bude nás pět!

Od srpna je se mnou malý loupežník.

Nebo loupežnice.

Překvapení veliké,

ale krásné

a s láskou přijímané.

Díky němu vím,

že strážní andělé existují

a mají je i tito maličcí,

o kterých zprvu ani nevíme.

Koncem léta se stala menší nehoda.

Toník zavřel Márince ruku do dveří.

Prsty čouhaly ven.

Pláč, slzy jak hrachy, nervy na pochodu.

Dva prsty se vůbec nehýbaly.

Rychle jsem sbalila obě děti

a vyrazila na polikliniku tušíc zlomenou ruku.

Dlouho jsme čekali na zastávce.

Autobus, který měl jet, nejel.

Ve mne silný pocit,

abych se otočila a šla domů.

Přemohla jsem to.

Musí přeci na RTG!

Čekali jsme dál.

Přijel další.

Cesta vedla z ničeho nic oklikou.

Opět ten silný pocit,

který mne nutil vystoupit a jet domů.

Čím více jsem s ním bojovala,

tím byl ten pocit silnější, intenzivnější.

Až jsem měla najednou pocit,

jako by mi někdo položil ruku na rameno

a zašeptal do ucha, abych se na malou podívala.

Abych si pořádně prohléhla prstíčky.

Poslechla jsem.

Márinka si zvesela hrála v šátku.

Všechny prsty bez problému ohýbala a natahovala.

Pak mi blesklo hlavou.

Kdyby je měla zlomené, tak by s nimi přeci nehýbala!

Tehdy jsem poslechla a z autobusu vystoupila.

Cítila jsem velikou úlevu a závan jakoby pohlazení.

Vzala jsem si do hlavy,

že kdyby se to zhoršilo, tak s ní večer půjde manžel.

Domů jsme šli procházkou přes les.

Obě děti spokojené.

Nakonec se z toho vyklubalo hezké odpoledne.

Dnes vím, že kdybych trvala na svém a šla na RTG,

tak by to s naším třetím miminkem mohlo dopadnout všelijak.

Děkuji Bohu,

panně Marii i všem andělům,

kteří při nás tehdy stály.