... když srdce přestane bít

Zemřel mi dědeček.

Po delší nemoci a bolestech.

Ač jsem se modlila za jeho vysvobození,

počítala s blížící se smrtí,

stejně mě to překvapilo a hluboce zasáhlo.

Na tohle člověk asi nemůže být nikdy zcela připraven ...

Smutek, prázdno, bolest, lítost, vzpomínky ...

To, co jsem chtěla říct a neřekla ...

To, co jsem chtěla udělat a neudělala ...

Víte, nikdy neodkládejte nic na "potom".

Dělejte vše hned, dokud to jde.

Ve středu jsem za ním měla jet na návštěvu do nemocnice.

Ale nejela. 

Nechtěla jsem mu přitížit mojí nemocí a bacily.

Plánovala jsem návštěvu na příští týden.

Dědeček zemřel druhý den časně ráno ...

Ani nevíte, jak moc mne to trápilo.

Měla jsem jet.

Měla jsem se ještě naposledy rozloučit.

Vnitřně mne to užíralo.

Strašně moc.

Noc po pohřbu se přihodilo něco zvláštního.

Dědeček za mnou přišel ve snu.

Takový sen jsem ještě nikdy neměla (a to mám hodně živých snů).

Byla jsem v ulici před jeho domem.

Viděla jsem ho zezadu, jak jde do dálky.

Ač jsem se snažila, nemohla jsem se za ním víc přiblížit.

Nešlo to.

Volala jsem na něj.

Po chvilce se otočil, podíval se na mne.

Usmál se, zamával mi a byl pryč ...

Ten pocit, co jsem po tom měla

se nedá vůbec popsat.

Bylo to něco tak zvláštního...

Ale od té chvíle jsem si přestala vyčítat tu promeškanou návštěvu.

Jako by mi přišel říct "sbohem".

Rozloučili jsme se spolu.

Stihli jsme to.

Mám tě ráda, dědečku.

Děkuju za vše.

Nikdy nezapomeneme.

...

Prosím, 

milujte své bližní.

Užívejte společných chvil.

Nehádejte se,

ale mějte se rádi.

Nikdy nevíte,

kdy se vidíte naposledy.

Ne nadarmo se říká

"Žij, jako by dnešek byl tvůj poslední den"

Tak ho ŽIJTE! 

a MILUJTE!

... ať pak nemusíte ničeho litovat ...