Více jak po roce jsem se dostala do srdce Prahy. Zvláštní pocit.
Přišla jsem si jak vyplašená laň. Už jsem uvykla na ta naše pole a klid.
Hemžení a halas mi najednou přišel tak nějak ... nezvykle nepříjemný.
Ale za shlédnutí výstavy to stálo! Bavilo nás to tam všechny.
Impresionisty mám v oblibě a jejich skladba barev mě uchvacuje.
S Toníčkem jsme si poskládali barevného panďuláka.
Spokojenost byla na všech frontách :)
Přimotala se ke mě jedna paní. Pohladila Toníka a se slzami v očích řekla:
"Vy máte takové štěstí. Tak veliké štěstí!"
A odešla.
Díky ní jsem se na chvíli zastavila a zamyslela.
I když nemáme vše co bychom chtěli
a nejspíš ani nikdy mít nebudeme,
tak jsme velice šťastní!
Žádné komentáře:
Okomentovat