Dlouho jsem zvažovala, zda o tom psát.
Ale pak jsem si řekla, že by se někomu mohlo hodit.
NEBÁT SE POŽÁDAT O POMOC
Tenhle bod jsem dlouho odkládala.
Myslela jsem, že zvládnu sama.
Protože NEJSEM BLÁZEN, že ...
Ale nezvládla.
Jela jsem na autopilota.
Okolí jsem vnímala jakoby z dálky.
Žila jsem ve vakuu.
Co mě nakoplo?
Uvědomila jsem si,
že nejsem schopna se doopravdy radovat.
Z ničeho.
Ani z dětí, které se tak snažily mi dělat radost ...
Měla jsem několik "naučených reakcí" na situace.
Na venek jsem se usmívala,
uvnitř jsem necítila nic.
Jen duto, prázdno ...
Takhle to dál už nešlo.
Dostala jsem žádanku k psychiatrovi.
BAVIT SE S CIZÍM ČLOVĚKEM O PROŽITKU
Došla jsem k bodu, kdy jsem se bála otevřít se před cizím člověkem.
Jsem spíš introvert.
Málokoho k sobě doopravdy pustím, hluboko.
Dlouho mi trvá, než k druhému získám důvěru.
Tady to mělo být hned.
Měla jsem strach.
Ale šla jsem k báječné doktorce, kde povídání šlo samo.
Plno slz, velké emoce, těch kapesníčků ...
Pro mne nejdůležitější zjištění:
- za potrat doopravdy NEMŮŽU, tak si ho nemám vyčítat
- vztek je NORMÁLNÍ a to i včetně vzteku na samotného Boha
- je jedno, kolik mám doma dětí. Ztráta dítěte bolí vždy STEJNĚ.
RITUÁL
Rozloučit se s dítětem a nechat ho doopravdy jít.
Je jedno, jakým způsobem se provede.
Společná modlitba za dítě - možno i při mši.
Pustit symbolicky balonek do nebe.
Udělat vzpomínkovou krabičku a zakopat ji na hezkém místě.
Pro mne nepředstavitelné někde kopat na zahradě
a mít neustále na očích.
Volila jsem rozloučení modlitbou,
takový malý soukromý vnitřní pohřeb, rozloučení.
Ulevilo se neskutečně.
PODPŮRNÁ SKUPINA
Mně moc pomohl tip na webovou stránku,
která se zabývá pomocí rodinám v podobných situacích.
Protože to skutečně je ... dlouhá cesta.
_____________________________________________________________
Potrat není nic neobvyklého.
Je součástí života.
Nejste na to sami!
Nebojte se požádat o pomoc!
Dnes jsem svým způsobem ráda,
že mi tato situace vstoupila do života.
Dříve jsem brala těhotenství jako samozřejmost.
Otěhotním a za 9 měsíců porodím.
Ale ne.
Je to dar.
Tak veliký a nesamozřejmý.
Je třeba brát ho s pokorou.
Také vím, že díky tomu mohu pomoci jiné ženě.
Mám sestru a dvě dcery (snad je tohle nikdy nepotká!)
Ale pokud ano, budu zde pro ně
opravdu budu vědět, čím si prochází.
Mě s tím hodně pomohla kamarádka.
Díky Káťo za to, že jsi!
Je mi líto,co se u Vás stalo,taky to mám za sebou v r.1987 před svatbou..Člověk s tím musí žít dál.U mě to dopadlo tak,že nakonec mám 2 vymodlené děti,oba z kojeneckého ústavu...Tak přeju hodně štěstí,aby se Vám to bolavé srdíčko nad ztrátou miminka brzo zahojilo-i když úplně to nepůjde asi nikdy....DRžím pěsti!!Zdena
OdpovědětVymazatMoc děkuji. Jsem ráda, že Vám osud přál dvěma dětmi, které jistě dělají velikou radost. Myslím, že už to nikdy nebude jako dřív, ale ono je to tak i dobře. Věřím, že nás to mělo něčemu naučit ... třeba si více vážit života a nebrat ho jako samozřejmost ...
VymazatAno, těhotenství je dar a je třeba si ho vážit. Je fajn, že jsi to zvládla a třeba ještě nějaké miminko si k Vám cestu najde. Petra
OdpovědětVymazatKrásné 🌻 Ted v tom vakuu žiju, velmi čerstvě a je to pohlazení číst, že spoustu těch emocí též nekdo cítil, ze dokázal popsat danou událost stejbymi slovy. Díky za ně. Nedávno jsme tu byla, pred par týdny a četla to a přišlo mi to tak vzdálené. Nenapadlo by me, že za pár dní to poznám na vlastní kůži. Opatruj se Anetko. Míša D.
OdpovědětVymazat