Každý máme o čem snít. Kdysi jsem měla velký sen (či přání) - najít si druhou polovičku, svoji spřízněnou duši, se kterou bych mohla kráčet ruku v ruce životem. Jednoho květnového dne se sen stal skutečností... Dnes mám, co jsem si vždy přála - rodinu - a jsem nesmírně šťastná. Každý den děkuji za ono štěstí, které mne potkalo. Velmi si ho vážím! Moc dobře vím, že ne každý mát to, co já (my). Ale z hloubi duše věřím, že si i je jednou štěstí najde. A právě k takovým směřují mé nedělní modlitby ...
Mám však ještě jeden sen, sen o malé chaloupce. Sen o vlastní roubence ...
Toužím po dřevěné podlaze, po kachlových kamnech a lenošení na peci.Vysnila jsem si dřevěná okna i velký stůl s lavicí. Chtěla bych se ráno probudit, otevřít okno a vidět čistou přírodu. Jednou provždy se zbavit velkoměsta (i když teď bydlíme na jeho okraji). Ráda bych se zbavila stresu a mačkání se v hromadné dopravě. Chtěla bych místo válejících se bezdomovců vidět les a louku. Místo nadávek poslouchat ptačí zpěv.
Kdo ví, zda se mi toto splní, nejspíš ne. Ale od čeho máme snění? Zavírám oči ... a sním ...
Žádné komentáře:
Okomentovat