Dostala jsem k Vánocům.
Přečetla v lednu.
Píši o ní až v únoru.
Jsem ostuda, vím to.
Ale nějak nemám na nic čas.
Od příjezdu z hor se doma plácáme s chřipkou.
Ale zpět ke knize.
Kdo máte rád povídky, jako moje babička, budete nadšen.
Kdo máte rád styl Orka Váchy, budete nadšen.
Najdete v ní 14 krátkých povídek.
Takové, na které přijde pouze život sám.
Odžili si je skuteční lidé.
Marek Orko Vácha vypráví.
Tato knížka je do jisté míry lehká,
legrační i vážná.
Ale dovede přimět k zamyšlení.
Mne osobně nejvíce zasáhl její konec.
Ani nevím proč vlastně.
Snad proto, že jsou kolem mne rozvedení lidé.
Znovu sezdaní či jen tak žijící na hromádce.
A já s tím nesouhlasím.
Ale co nadělám...
...
Je Bohem, je pravým a jediným Bohem a věřím, že uvnitř ní a skrze ni je vytvořen vesmír. Věřím, že ji lze oslovit, že je Ty a že s ní lze mluvit. Je jménem Božím. Neboť nemůže být neosobní a její podstatou je vztah, nemůže proto být nikdy sama pro sebe a vždy potřebuje duši. Nelze vidět Boha a nezemřít, s jedinou výjimkou, se zaslíbením pro ty, kdo mají čisté srdce. Pavel zpívá, že kdyby mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl ji, je jen zvučícím zvonem a řinčícím kusem kovu. Bez ní se svět rozsype v neuspořádanou změť vyhaslých dílků puzzle, nesouvisející a nesmyslnou. Skrze ni, s ní a v ní se ze světa stane smělá katedrála vesmíru s oltářem tryskajícího bytí. Je plamenem, který rozžehne světlo v postaveném domě. Přichází jako neznatelný dotek jemného vánku a spojuje nás svým zlatým vláknem s Bohem, jí jsme spojeni s nebem, ona je cestou i životem.
Pod to slovo - stejné slovo - se ale chce vplížit i cosi jiného. Had z ráje, cosi velmi podobného, ale přece zcela jiného. Cosi, co je karikaturou Boží, co nás chce ovládnout zevnitř, vstoupit do nás, řídit naše myšlenky, mluvit našimi ústy a jednat naším tělem. I zde prvně přichází jako dotek. To ona ovládá naše sny a chce se zmocnit našich slov i skutků. Chce vše a chce nás přesvědčit, že je hlasem Božím.
V jejím jménu rozbíjíme rodiny, odcházíme od dětí vlastních a snažíme se složitě koupit si přízeň dětí cizích. Navazujeme druhé a třetí vztahy, vztahy na jednu noc, na den nebo na neurčito. Pod její vlajkou dobýváme, vykrádáme a rabujeme srdce všech. Jejím jménem vše omlouváme. V jejím rytmu tančíme své divoké tance, to pod její taktovkou si vyměňujeme partnerky a partnery, v jejím ohnivém tempu je rychle střídáme. Ji vnímáme jako neodolatelný hlas sirén, kterému soudíme, nelze odolat, a ani se nám vlastně odolávat nechce. S ní vytahujeme na stožár černou vlajku s lebkou a zabíjíme se smíchem a bez slitování slabší. Města se pak proměňují ve válečné hřbitovy, pláně bílých křížů, kde každá kavárna, každé nároží, každá zeď a oba břehy řeky jsou řezavými vykřičníky dávných setkání, dočasných vítězství a trvalých proher.
Ona je posledním, a jak se domníváme, i dostačujícím vysvětlením všech našich dobrodružstvích, věr a nevěr, bočních i křížových vztahů, podvodů, zamlčování a paralelních životů, polopravd a lží, kterým říkáme vzrušení a sami tomu nevěříme, našich přeletů doprava či doleva, vpřed i vzad.
Zcela zkrotit ji lidskými silami nelze nikdy, lze se bít, ale ve válce s ní nelze nikdy zcela zvítězit. Je jen možné uhájit své území. Nelze ji porazit, ale lze jí neustoupit. A ano, lze využít její sílu k vytvoření energie. V nejtěžší bitvě, kterou kdy člověk vybojoval, ji lze zlomit a na ostří meče ji držet od veřejí duše.
...
(Velepíseň, po dlouhém setkání
s kamarádem Z.)
