pondělí 18. července 2016

... cuketový chleba


Ach ty cukety!
Zarostly polovic zahrady.
Loupežník je poctivě zalévá a raduje se z nich.

Včera jednu uřízl, nadšeně donesl domů.
Načapala jsem ho, jak si ji dal pod peřinu
a vypráví ji pohádku na dobrou noc.

Je zle, pomyslela jsem si.
Teď se na cuketu nebude moci ani šáhnout.

Ráno jsem se s překvapením probudila.
V posteli nás bylo pět.
Ano, my čtyři a obří cuketa.

Byla uspávaná, nocovala s námi.
Dokonce u nás i seděla u stolu při snídani.

Jaké bylo překvapení,
když loupežník sám od sebe donesl nůž s tím,
že z ní chce něco udělat!
Juch!

A tak si ji sám nastrouhal do chleba.
Chutnal výtečně.
To bude asi tou láskou :)


500g žitné mouky
1 droždí
1 lžička cukru
1 lžička soli
1/2 lžičky drceného pepře
3 lžíce olivového oleje
300g najemno pokrájené cukety (i se slupkou)

Do mísy prosijeme mouku.
Uděláme důlek.
Do něj rozdrobit droždí + 1 lžička cukru + vlažná vda.
Nechat vzejít kvásek.
Pak přihodit zbylé suroviny.
Vypracovat těsto, které kyne cca hodinu.
Peču při 220°C v zaklopeném pekáčku
30 minut (zaklopený) + 15 minut (odklopený)



neděle 17. července 2016

... Peklo


První výlet, který byl pro mne překvapením.
Absolutně jsem netušila, kam jedeme.
Důvod byl naprosto jednoduchý.
Zmatky a změny na poslední chvíli.

Původní plán zněl - pojedeme na Peklo.
Ten se záhy změnil, když dost pršelo a stoupala voda.

Tak že pojedeme na Štemberk.
Chystali jsme se.
Už jsme prakticky vyrazili.

V tom přišel Toník s tím, že chce do skal.
Na žádnou pamětihodnost že nejede.

Změna plánu.
Jedeme na Sloup.
Vyrazili jsme.


Mariánka prvně ve velké autosedačce.
Konečně odrostla z vajíčka.
Jsme nadšení, ona méně.
Celou cestu prořvala.

Změna plánu.

Na Sloup se nejede.
Cesta dlouhá.
Dítě by se uškrtilo na pásu.

Tak jedeme podle původního plánu.
A to je kam?

Už jsem se v tom ztratila.
Neřešila jsem nic.
V hlavě blikala jediná kontrolka:
VEN Z AUTA!

Zastavili jsme v České Lípě.
Jdeme na Peklo.

Klidně ať zapadnu do bahna.
Je mi to jedno.
Hlavně aby bylo dítě v klidu.
(Když není ona, nejsem ani já)


Uf.

Cesta autem děsná.
Procházka krásná!
Vedla skalním kaňonem.
Podél řeky.

Přes lávky
a dřevěné chodníčky.


Dokonce i skrz skálu.
To se loupežníkovi hodně líbilo.
Běhal sem a tam.
Ani vyfotit nešel :)


Na to, jak nevesele výlet začal,
tak probíhal krásně.
Užili jsme si ho.


V závěru dne se loupežník chopil foťáku.
Prý že nás vyfotí.
A docela se mu to povedlo :)






čtvrtek 14. července 2016

... Křižovatky


Paula Younga mám moc ráda.
Píše čtivě, živě, se zamyšlením.
Jeho příběhy mají nesmírnou hloubku.

První kniha se mi do rukou dostala čistě náhodně.

Už ani nevím kdo koupil Chatrč . 
Po rychlém prolistování ji odložil s tím, že je o Bohu.
A to že se mu rozhodně číst nechce.

Kniha ležela nepřečtená.
Nikdo ji nechtěl.
Až doputovala ke mně.

Přečtenou ji mám několikrát.
Patří mezi nejlepší knihy, co znám.
Je mou oblíbenou.

Byla jsem šťastná, když jsem zjistila,
že autor napsal ještě jednu - Křižovatky.


Hlavní děj této knihy se točí kolem Anthonyho Spencera.
Sebestředného, pyšného, namyšleného boháče
bez soucitu a lásky v životě.

Po úrazu hlavy se ocitá v kómatu.
Tělo leží bez hnutí, napojeno na přístrojích.
Mysl se však probouzí v krajině, která odráží jeho život.

Zarostlá, nehostinná, opuštěná.
Obehnaná vysokou hradbou.

Thony se setkává s řadou lidí.
Vede mnoho dialogů.

Postupně přichází na něco zajímavého,
bolestivého, neuvěřitelného
a krásného.

Nikdy není pozdně na změnu.
Každý se můžeme změnit.
Stačí jen chtít...

Kniha je o proměně.
Uzdravení duše.
Dává naději, že nikdy není pozdě.
Na nic.



Tebe jsem potkal před tím místem,
kde se cesty protnou v kříž,
aniž bych se ptal na tvé jméno,
bylo by mi na obtíž.

Hledě jen na to, co vidím já,
nepostřehl jsem tvůj pád,
a když jsem říkal, že miluju,
sotva jsem koho měl rád.

Nechtěl jsem tě opustit, jen jsem
pohled upíral jinam
a prostě říkal pouze to, co
vlastně na srdci nemám.

Ač přejít toužil jsem ve skrytu,
nebyl to nikdy můj cíl.
Že tam nejsi, o tebe nejde,
milerád jsem uvěřil.

Ten řetěz ze zlata, jenž kolem
hrdla, srdce mě zebe,
pro mě je natolik skutečný,
že nás drží od sebe.

Třeba mi toho, kdos upřímný,
hlasu, co mi odpoví,
očí, jež prozřou a uvidí,
že v mém já jsi také ty.

Ach prosím, pomozte mi přejít,
cestu mezi, uprostřed,
kousky mé duše spojit v pravdu,
jakou nelze uvidět.

(WM. Paul Young - Křižovatky, kap.18)

neděle 10. července 2016

... Besedické skály


S výhledem na Suché skály.
Ach!


Velké skalní město.
Mnoho vyhlídek.
Místo Mistra Jana Husa.


Ticho, klid.
Nikde ani noha.
Toník nadšený a my s ním.


Takovéhle dny mám moc ráda.


První výlet bez krosny.
Toníček téměř vše ušel po svých.

Márinka spokojená na zádech.
Co budu dělat, až i ona bude chodit po svých ...
to nošení mi bude scházet.



Kdo máte rádi přírodu a skalní města,
prozkoumejte Suché skály.
Nebudete litovat!

sobota 2. července 2016

... zologická


Když jsem byla malá,
byla jsem tady s babičkou každý druhý víkend.
Znala jsem každý její kout.


Dnes jsem zavítám už tak dvakrát do roka.
Pokaždé sem něco přibyde či naopak ubyde.

Víte, že je v plánu pavilon velkých pand?

Chodíme sem s vlastním bleším cirkusem,
který udělá každou návštěvu krásnou,
jinou a zcela neopakovatelnou.


Jen si ovšem nemyslete, že je to značka ideál.
Při každé návštěvě
se alespoň jednou hlasitě rozčílím.

Ale takových chvilek je (naštěstí) pomálu.
Většinou vládne príma nálada ...


Teď už alespoň víme,
že krocan a krokodýl mají dvě malé blešky :)


Vyrazili jsme časně.
V Zoo skoro ani noha (hurá).

Nu a když není nikdo po ruce na hromadné foto,
dokážeme si s tím poradit :)


Musím uznat, že takový vodní koutek
je výborná věc :)