středa 29. ledna 2020

... literatura mých dní

Poslední dobou se plácám od nikud nikam.
Mám pocit, že žiju uvniř bubliny.
Okolní svět vnímám, jakoby z dálky.
Tlumeně, méně barevně …

Pochopí mne jen ten, kdo si tím také prošel.
Kdo ne, nepochopí. Ani nemůže …

Setkávám se se slovy, které mne neuvěřitelně točí:

"Však už děti máš, co mají dělat ti, kteří je nemají?!"
"Lepší teď, nežli později"
"Určitě to neseš líp, když už máš tři děti …"

Ne, nenesu!
Zemřelo mi dítě.

Bolest, kterou cítím je obrovská, spalující.
Vychází ze samého nitra lidského bytí.
Slovy popsat ani nejde.

Je stejně veliká, jako kdybych přišla o první dítě.
Stejně zraňující, jako kdybych přišla o desáté.

Zemřelo mi dítě.
A je úplně jedno, kolik dětí doma máte.
Ta bolest je stejná.
Bezbřehá.

Ano, je pravda, že mi v tomto loupežníci pomáhají.
Nemohu se hroutit.
Kvůli nim ne.

Ale ta bolest je pořád stejná …


Hledám knížky, které by pohladily po duši.
Potřebuji pár hřejivých řádků.
Kdybyste věděly o dalších, napište.
Děkuji.

NEHÁZEJ MIMČO DO ŽITA

Ztrátu nenarozeného miminka zažívá zhruba jedna třetina žen. Přesto n toto téma neexistují knihy, ani veřejná diskuse. Udělali jsme si z toho tabu. Žena, která touto hluboce proměňující zkušeností projde, si často při kontaktu s lidmi ve svém okolí připadá jako mimozemšťan. Rady a útěchy typu: "Příště to už vyjde, uvidíš." Nebo: "Nemysli na to", totiž nefungují …

Kniha je skutečným příběhem že života jedné třicátnice, která přijde o vytoužené miminko. Je jejím příběhem, vlastním návodem, jak touto situací proplouvat a nezbláznil se. Je psána s lehkostí, vřelostí a humorem (ano, humorem). Jak se říká, úsměv léčí. A já potřebuji vyléčit …

NEBE OPRAVDU JE

Knížka, kterou mi doporučila Martinka, moc děkuji! Pohladila po duši.


Příběh malého Coltna Burpa, který prodělal komplikovaný zánět slepého střeva, při kterém málem zemřel. Po operaci vypráví rodičům neuvěřitelný příběh, jak navštívil nebe a co mu říkali lidé, které tam potkal a které nikdy před tím neviděl. S odzbrojující nevinností a přímočarou smělostí dítěte vypráví, jak nás Bůh miluje...

Nejvíce mne zasáhla kapitola, ve které Colton vypráví o své druhé sestře, která zemřela matce pod srdcem v těhotenství.
Dává mi naději, že jednou naše čtvrté dítě v nebi obejmu... moc tomu chci věřit. Sad se mi mé zranění brzy zahojí ...

"Mami, mám dvě sestry. Jedno miminko ti umřelo v břišku, ne?"
V tu chvíli se u nás zastavil čas.
"Kdo ti řekl, že mi v bříšku umřelo miminko?"
"Ona, maminko. Říkala, že umřela ve tvém bříšku. V nebi ke mně tahle holčička přiběhla a pořád a pořád mne objímala." Řekl tónem, který jasně naznačoval, že se mu všechno tohle objímání od holčičky nelíbilo.
"Jak se jmenovala? Jak se ta holčička jmenovala?"
"Nemá jméno, vy jste ji nepojmenovali."

Jak to věděl?
"Máš pravdu, Coltne. Ani jsme nevěděli, že je to holčička …"
Potom řekl větu, která mi dodnes zní v uších: "Jo a říkala, že se nemůže dočkat, až ty a tatínek přijdete do nebe."

"Naše miminko je v pořádku", šeptala. "Naše miminko je v pořádku."
Od té chvíle se zranění z jedné z nejbolestivějších epizod našeho života - ze ztráty dítěte, které jme tolik chtěli - začalo hojit.




sobota 11. ledna 2020

... máme anděla


Tento rok nezačal vesele.

Chystala jsem jsem se říct, 
že nás bude víc.

Nebude.

Jak nečekaně přišlo,
tak i nečekaně odešlo ...

Z radosti bolest.
Jak rychle se ta změna stane.

Vím, že se to stává.
Ale jiným.
Proč by se to mělo stát mně?

Stalo.
A já pořád nevím proč.

Říká se, že vše se děje z nějakého důvodu.

Nevidím ho.
Zatím
 ...




pondělí 30. prosince 2019

Přejeme Vám všem do Nového roku 
mnoho štěstí, spokojenosti a lásky.

Doufám, že se budeme v příštím roce více potkávat zde na bloggu.

Zkusím na tom zapracovat 😊

pátek 6. prosince 2019

... práce, MŠ, ZŠ, VOŠ

Dlouho, velice dlouho jsem tady nebyla.
Mám pocit, že celou věčnost.
A když se podívám na datum posledního příspěvku,
Nejsem tak daleko od pravdy.

Rozhodla jsem se, že se k bloggu vrátím.
Už jen kvůli tomu zpětnému listování.

Tak jen ve zkratce, co se u nás událo.

Z Toníčka je školák,
Máme doma nadšeného prvňácka. 
Snad mu to vydrží i do dalších let.

Mariánka s Bětuškou začaly chodit do školky...  a já nimi.
Coby paní učitelka  v naší vesnické školce.

Aby toho nebylo málo,
Studuji dálkově VOŠ, pedagogickou.
Jsem ve druháku.

Držte palce,
Ať vše zvládneme.
Po všech stránkách.

Všechny moc zdravím
🤗


úterý 7. srpna 2018

... Českosaské Švýcarsko

Prázdniny jsou v plném proudu.
Teplé dlouhé dny, všichni pohromadě.
Výletujeme.
Užíváme si všeho kolem.

Stále nic nestíhám.
Loupežníci jsou jak pytel blech.
Nevím, kde berou tolik energie.
Vyrazili jsme do Českosaského Švýcarska.
Procházka, klid, příroda, lodičky, krásné výhledy ...
a ta zeleň! Jak ta teď chybí v těchto vedrech.

Někdy lituji, že se pocity a vjemy nedají zakonzervovat.
Zavíčkovat do zavařovačky.
A odklopit ve chvíli, kdy je auvej.
Hned by to pohladilo po duši.

Užívejte krásných dní!

sobota 12. května 2018

... Morava a rok

Poslední dobou jsem tady minimálně.
Utíkají mi i příspěvky jiných milých bloggerek.
Ale až budu mít čas, tak vše doženu, slibuju :)

Pracujeme kolem domu i v domě.
Máme udělaný chodníček (už se neválím v bahně při podklouznutí).
Zahradí domeček stojí (už se pro změnu neválí vše ostatní)
Momentálně se pracuje na pergole.

Ale z čeho mám ohromnou radost je naše cesta na Moravu!
Vždy se tam ráda vracím, procházím a kochám.
Mám to tam ráda. 


Kroměříž a Květná zahrada.


Velkomoravská říše.
Skanzen Modrá
Velehrad

 
 

Skanzen ve Strážnici.
Sezónu zahájili stavěním májky.


Procházka Pálavou.
Sirotčí hrádek.


Bylo nám hezky.
Mně zase nejlíp při procházce přírodou.
Však mne znáte, málo lidí ... :)


Po příjezdu jsme ještě oslavili tu naší roční treperendu.
K dortu si došla sama.
Máme chodce :)