Naši loupežníci.
Přesně 2 roky a 2 měsíce od sebe.
Je to brzy a nebo akorát?
Když jsem Marjánku čekala,
jistí příbuzní mi tvrdili, že to bude na palici.
Prý se z toho nervově zhroutím a chůva bude nutná.
Že jsou tedy na mne zvědaví a žádostiví, jak to jako zvládnu ...
(Tohle nikdy žádné těhotné neříkejte, jinak vás bude chtít zakousnout!)
Žádné hroucení se nekonalo a nekoná.
I když únava byla, je a nejspíše ještě dlouho bude přítomná.
K mému velkému překvapení jsme se coby větší rodina
velice rychle sžili a domácnost si našla vlastní a zcela nový rytmus.
Tím nechci tvrdit, že vše bylo růžové.
Však to maminky ne-jedináčků znají
Přes to ....
Jsem šťastná!
Nikdy bych neměnila.
Loupežníci se mají rádi.
Žádné žárlení.
Toníček přijal Marjánku tak,
jako by s námi byla odjakživa.
S naprostou samozřejmostí a láskou.
A Marjánka?
Jak může, tak je u Toníka.
Kéž by jim toto vydrželo až do konce života.
Mají jeden druhého.
To je to nejcennější, co jsme jim mohli dát.
