Pán dal, Pán vzal ... ale je tak těžké se s tím smířit ...
... ve čtvrtek se naposledy rozloučíme s manželovou babičkou.
Přemýšlím nad vším, co se událo. Co vše jsem ji nikdy neřekla, ale měla jsem.
Co vše jsem řekla a neměla jsem. Co by bylo, kdyby ...
Nejvíc ze všeho mne ale mrzí, že naposledy neviděla Toníčka.
Toho "raráška", jak říkávala ...
Vím, že to nešlo, ale i tak mne to moc mrzí.
Nedá mi to a musím si vzpomenout na den,
kdy mi moje babička sdělila, že má nevyléčitelnou rakovinu.
"Neplač, nemá to cenu. Pojď, raději si budeme užívat každou společnou chvíli."
A měla pravdu, pořád ji má...
K narozeninám mi tehdy dala naši společnou a velice oblíbenou Manon.
S věnováním, které mi vždy připomene, že nic není věčné.
Babička se s nemocí pere statečně, až někdy zapomínáme, že ji má.
Děkujeme za každou společně strávenou chvíli (i když ne vždy časté návštěvy vítáme).
***
Zastavte se na chvíli, udělejte si čas na své blízké.
Ty chvíle jsou tak křehké a pomíjivé. Až mne z toho občas mrazí.
Řekněte jim, že je máte rádi. Obejměte je, polibte. A dobře si ty chvíle zapamatujte.
Zapomeňte vše ošklivé, co jste si kdy řekli. Myslete jen na to krásné, co spolu prožíváte.
***
Manželově babičce jsem chtěla říci, že ji mám ráda.
Nestihla jsem to a neuvěřitelně mě to mrzí.
Neudělejte stejnou chybu, jako já ...
Žádné komentáře:
Okomentovat