středa 29. ledna 2020

... literatura mých dní

Poslední dobou se plácám od nikud nikam.
Mám pocit, že žiju uvniř bubliny.
Okolní svět vnímám, jakoby z dálky.
Tlumeně, méně barevně …

Pochopí mne jen ten, kdo si tím také prošel.
Kdo ne, nepochopí. Ani nemůže …

Setkávám se se slovy, které mne neuvěřitelně točí:

"Však už děti máš, co mají dělat ti, kteří je nemají?!"
"Lepší teď, nežli později"
"Určitě to neseš líp, když už máš tři děti …"

Ne, nenesu!
Zemřelo mi dítě.

Bolest, kterou cítím je obrovská, spalující.
Vychází ze samého nitra lidského bytí.
Slovy popsat ani nejde.

Je stejně veliká, jako kdybych přišla o první dítě.
Stejně zraňující, jako kdybych přišla o desáté.

Zemřelo mi dítě.
A je úplně jedno, kolik dětí doma máte.
Ta bolest je stejná.
Bezbřehá.

Ano, je pravda, že mi v tomto loupežníci pomáhají.
Nemohu se hroutit.
Kvůli nim ne.

Ale ta bolest je pořád stejná …


Hledám knížky, které by pohladily po duši.
Potřebuji pár hřejivých řádků.
Kdybyste věděly o dalších, napište.
Děkuji.

NEHÁZEJ MIMČO DO ŽITA

Ztrátu nenarozeného miminka zažívá zhruba jedna třetina žen. Přesto n toto téma neexistují knihy, ani veřejná diskuse. Udělali jsme si z toho tabu. Žena, která touto hluboce proměňující zkušeností projde, si často při kontaktu s lidmi ve svém okolí připadá jako mimozemšťan. Rady a útěchy typu: "Příště to už vyjde, uvidíš." Nebo: "Nemysli na to", totiž nefungují …

Kniha je skutečným příběhem že života jedné třicátnice, která přijde o vytoužené miminko. Je jejím příběhem, vlastním návodem, jak touto situací proplouvat a nezbláznil se. Je psána s lehkostí, vřelostí a humorem (ano, humorem). Jak se říká, úsměv léčí. A já potřebuji vyléčit …

NEBE OPRAVDU JE

Knížka, kterou mi doporučila Martinka, moc děkuji! Pohladila po duši.


Příběh malého Coltna Burpa, který prodělal komplikovaný zánět slepého střeva, při kterém málem zemřel. Po operaci vypráví rodičům neuvěřitelný příběh, jak navštívil nebe a co mu říkali lidé, které tam potkal a které nikdy před tím neviděl. S odzbrojující nevinností a přímočarou smělostí dítěte vypráví, jak nás Bůh miluje...

Nejvíce mne zasáhla kapitola, ve které Colton vypráví o své druhé sestře, která zemřela matce pod srdcem v těhotenství.
Dává mi naději, že jednou naše čtvrté dítě v nebi obejmu... moc tomu chci věřit. Sad se mi mé zranění brzy zahojí ...

"Mami, mám dvě sestry. Jedno miminko ti umřelo v břišku, ne?"
V tu chvíli se u nás zastavil čas.
"Kdo ti řekl, že mi v bříšku umřelo miminko?"
"Ona, maminko. Říkala, že umřela ve tvém bříšku. V nebi ke mně tahle holčička přiběhla a pořád a pořád mne objímala." Řekl tónem, který jasně naznačoval, že se mu všechno tohle objímání od holčičky nelíbilo.
"Jak se jmenovala? Jak se ta holčička jmenovala?"
"Nemá jméno, vy jste ji nepojmenovali."

Jak to věděl?
"Máš pravdu, Coltne. Ani jsme nevěděli, že je to holčička …"
Potom řekl větu, která mi dodnes zní v uších: "Jo a říkala, že se nemůže dočkat, až ty a tatínek přijdete do nebe."

"Naše miminko je v pořádku", šeptala. "Naše miminko je v pořádku."
Od té chvíle se zranění z jedné z nejbolestivějších epizod našeho života - ze ztráty dítěte, které jme tolik chtěli - začalo hojit.




2 komentáře:

  1. Dobrý den, knížku na doporučení nemám, ale chtěla bych Vám napsat, že v tom nejste sama. Mám podobnou zkušenost a podobné reakce okolí - nejvíce se mně dotýkala ta, že to bylo ještě hodně brzo. Já vím, ale už to byl život! Věřím, že se potkáme a věřím, že i Vy se potkáte. Naděje neumírá. Držím Vám pěsti a myslím na Vás Pavla z Valašska

    OdpovědětSmazat